Nemoc není  bezmoc

Většinou jsme zvyklí vnímat nemoc jako problém, který chceme co nejrychleji vyřešit. Býváme rozmrzelí z nefunkčnosti našeho těla, ale vnímat nemoc jen jako nefunkčnost těla je omyl. Tímto postojem přehlédneme "zkušenost", kterou s sebou nemoc přináší. Nemoc odkryje svět významů, které jste mohli udržovat skryté tím, že jste se zabývali aktivním životem. Teď vám nepomohou žádné zbytečnosti. Musíte se zblízka podívat na to, co je odhaleno. Nemoc vždy iniciuje tříbení. Přináší nový způsob myšlení a denní snění. Odvádí vás do zvláštních míst, kde existujete jinak, než jste to zažili kdykoli předtím. Musíte spolupracovat a najít nové porozumění sobě samým. Vaše nemoc vás plní nejistotou a strachem. Je třeba v sobě i ve světě najít nové zdroje. V této době individualismu možná nepřemýšlíte dostatečně radikálně o síti vztahů, které vymezují váš život a hrají roli ve vaší nemoci a léčení. Možná neberete dostatečně vážně síť myšlenek, vzpomínek, příběhů a učení, které z vás udělaly všechno, čím jste, včetně dnešního nemocného člověka. Možná je něco "nemocného" právě v těchto oblastech a projevuje se to na vašem těle. To rozhodně není obviňování lidí z nemoci, která vstoupila do jejich života. Ale když jste opatrní a nemoralizujete, můžete zahlédnout, že ve vaší nemoci se zrcadlí obraz vašeho způsobu života.

Nemoc je TEMNÁ NOC DUŠE, která vyžaduje stejné množství pozornosti jako tělesné aspekty nemoci. Intuitivní lidé toto propojení chápou, ale v posledních desetiletích máme tendenci soustředit se výhradně na fyzické tělo, což, bohužel, radikálně proměnilo způsob péče o nemocné. Už nejezdíme do lázní, netrávíme týdny v rekonvalescenci. Už neuvažujeme o čerstvém vzduchu, dobrém jídle a přírodě jako o základních předpokladech léčebné procedury. Místo toho jdeme do hermeticky uzavřených laboratorních budov a podrobujeme se procedurám, které nás od všech těchto věcí oddělují. Pokud pochybujete, že nemoc je druh temné noci, navštivte nemocnici a podívejte se zblízka do tváří nemocných. Pak hledejte v budově něco, co přináší radost nebo ji polidšťuje. A taky se pozorně podívejte do tváří personálu, sestřiček, doktorů... Ve všech těchto institucích najdete oddané lidi a občas i spokojené pacienty, ale také uvidíte prázdnotu a frustraci, pod nimiž leží osobní temné noci. Uvidíte mnoho obrany proti duši: zaměstnanost, rutinu, prázdné výrazy, stroje, hovory o ničem a nudu. Zdravotničtí profesionálové většinou nepočítají s tím, že existuje duchovní volání. Západní civilizace prodala svou duši technologiím, expertízám a kvantifikaci. Je to nešťastné, protože všichni se vyléčíme vzájemně tak, že ochotně vstoupíme do temné noci duše. Když se bráníme setkání s tajemstvím nemoci, zbývá nám jen mechanická a instrumentální medicína, která je sice účinná, ale o duši nezavadí. Léčí skořápku těla, ale ne význam, který je v ní uložen. Vždy je možnost volby. Lékaři, sestry a ošetřovatelé si mohou vybrat, jestli budou automaty ve službě vědě a průmyslu, a nebo schopnými, ale vizionářskými profesionály, kteří nevzdali své lidství.

Termín "temná noc duše" mi evokuje vzpomínku na nezapomenutelnou knihu od Thomase Moora "Temné noci duše" - mými temnými nocemi mě tahle kniha jemně, konejšivě a podpůrně provedla, ráda se k ní  vracím.

Líbí se mi, jak specifikuje nemoc a její rozsah Virginia Woolf ve své eseji "O nemoci"... "Když si uvědomíme, že nemoc je celkem běžný jev a jak fascinující duchovní změnu přináší, jaké neuvěřitelné neznámé krajiny se odkrývají, když světla zdraví uhasínají, jakou pustinu duše odkryje i jen slabý útok chřipky a jak se propasti i louky pokryjí barevnými květy, když teplota trochu stoupne, jaké starověké a tvrdé buky jsou v nás vykořeněny jenom tím, že onemocníme, je opravdu divné, že nemoc nestojí v našich představách vedle lásky a bitev mezi předními tématy literatury."

Anglické slovo hospital (= nemocnice) je spojeno s mnoha slovy jako hotel, host, hostit. Původně označovalo místa, kde najdete odpočinek a zábavu. V moderních nemocnicích je často jediným zdrojem zábavy všudypřítomná a otupující televize. Ta slouží jako prostředek izolace, což je pro lidi, kteří procházejí frustrujícím zážitkem nemoci, velmi nešťastné. Představme si nemocnici jako místo, kde bychom dokázali přijmout temnou noc naší nemoci a pečovali o ni. Měli bychom mít klid a odpočinek. Užívali bychom koupelí, pramenů, fontán - přírodu a přátelství spolupacientů, jak tomu bývalo ve starých lázních. Pobývali bychom v krásném prostředí, jedli bychom chutné a výživné jídlo. Kolem sebe bychom měli lidi, kteří rozumí naší náladě a atmosféře místa. Mohli bychom si užívat barev, zvuků a chutí, které léčí. Nemocnice by byla zvláštní oáza oddělená od požadavků drsnějšího, méně laskavého života. Zavřu oči... vidím to... kéž by každá nemocnice měla tak hlubokou imaginativnost!

Doporučuji knihy "Proč spíme" od Mathewa Walkera a "Cirkadiánní kód" od Satchina Pandy - skvěle se doplňují, jsou čtivé, objevné, motivující a přirozeně nás přimějou k zamyšlení, zda své každodenní návyky nelze poupravit k našemu prospěchu.